Adolf Loos se narodil v roce 1870 v Brně v rodině kameníka. Jeho budoucí zaměření poznamenala nejen zkušenost z otcovy dílny a nedokončená studia architektury, ale životní školou se mu stal tříletý pobyt v Americe (1893–1896). Pracoval jako zedník, umývač nádobí, ale také jako kreslič stavební firmy, parketář, pilař a roznašeč novin. Pobyt v Americe a hlavně návštěva světové výstavy v Chicagu natrvalo ovlivnily Loosův postoj k architektuře. Po návratu se usadil ve Vídni, kde se spřátelil s významnými osobnostmi tehdejšího uměleckého světa, například se skladateli Arnoldem Schönbergem a Gustavem Mahlerem, malířem Oskarem Kokoschkou, básníkem a spisovatelem Peterem Altenbergem či žurnalistou Karlem Krausem. Adolf Loos si založil ve Vídni vlastní architektonický ateliér a začal pravidelně publikovat. Jeho stati vesměs kriticky odmítaly tehdejší všudypřítomný dekorativismus a vše, co v architektuře, ale i užitém umění bránilo plnému funkčnímu využití díla.

Své první důležité architektonické dílo realizoval Loos až v roce 1899. Jednalo se o kavárnu Café Museum ve Vídni, která pro svůj nezvyklý strohý vzhled získala označení Café Nihilismus. Vrcholnou stavbou prvního Loosova tvůrčího období, spadajícího do období před I. světovou válku, se stala stavba obchodního domu Goldman & Salatsch (1910) na Michalském náměstí ve Vídni, označovaná též jako „dům bez obočí“. Ve Vídni postavil ještě několik rodinných domů a při svém pobytu v Paříži také dům pro básníka Tristana Tzaru. V Čechách projektoval několik rodinných domů v okolí Brna, v Praze Winternitzovu vilu a Müllerovu vilu, ve které naplno uplatnil princip tzv. Raumplanu, Loosova konceptu, kterým strukturuje jednotlivé místnosti v prostoru nikoliv v ploše.

Samostatnou kapitolou se stal Loosův pobyt v Plzni. Ve dvou etapách (1907–1910, 1927–1932) tu vytvořil celou enklávu zajímavých interiérových realizací. Loos zde svým dílem ovlivnil i řadu dalších následovníků. Při druhém pobytu v Plzni se sblížil s Klárou Beckovou, dcerou svého významného investora Otty Becka, která se později stala jeho třetí manželkou. V roce 1933 Loos umírá v sanatoriu v Kalksburgu u Vídně.

Koncem prvního desetiletí dvacátého století byla Plzeň významným průmyslovým centrem rakousko-uherské monarchie. Mezi nejvýznamnější podniky monarchie patřily továrny Emila Škody, tzv. Škodovka, která se během druhé poloviny dvacátého věku stala průmyslovým gigantem evropského významu. V dynamicky se rozvíjející Plzni vznikaly dílny, továrny a průmyslové podniky, z nichž mnohé vyvážely zboží i za hranice své země. K zámožným podnikatelským vrstvám patřila také rodina Richarda Hirsche, který v roce 1906 zakoupil dvoupatrový dům v nově vznikající luxusní čtvrti činžovních budov na jižním předměstí rozvíjející se Plzně pro syna Viléma a jeho choť Martu.

V roce 1907 se novomanželé Hirschovi seznámili se slavným žurnalistou Karlem Krausem, blízkým přítelem Adolfa Loose. Rozhodli se požádat Loose, aby navrhl interiér jejich plzeňského bytu v Plachého ulici. Vilém Hirsch později vzpomínal, že první ideu návrhu Adolf Loos načrtl ve veliké rychlosti na obyčejnou obálku.

Díky novomanželům Hirschovým se tak Adolf Loos dostal do Plzně, která i později v jeho životě hrála významnou roli. Loos se zde spřátelil s rodinami pocházejícími ze zdejší židovské komunity, které byly navzájem propojené podnikatelskými i příbuzenskými vazbami. Pro ně zde vytvořil nejméně 13 převážně interiérových realizací. Z tohoto počtu se jich dodnes zachovalo osm, z toho dva realizované podle loosovského konceptu jeho následovníky. Většinu z nich nalezneme v Plzni buď přímo na Klatovské třídě, nebo v jejím okolí.

To, že v Plzni působil slavný architekt Adolf Loos, bylo donedávna kulturní veřejnosti zcela neznámé. Původní majitelé židovského původu byty opustili pod hrozbou nastupujícího nacismu v průběhu 30. let, někteří dokonce zahynuli v koncentračních táborech. Jejich domy byly zabaveny okupanty a po roce 1945 komunistickým režimem. Z bytů se staly kanceláře nebo byly rozděleny na menší bytové jednotky, vzácné interiéry tak byly často značně poškozeny nebo zničeny. Původní majitelé se (až na jednu výjimku) do bytů již nikdy nevrátili, a tak se z paměti města informace o Loosově tvorbě pomalu vytrácela. Vědělo o ní jen několik odborníků, kteří na existenci Loosových interiérů v Plzni upozorňovali už od 60. let 20. století. Nejvíce rezonující je jméno paní Věry Běhalové, bez jejíhož úsilí by pravděpodobně Loosovo dílo v Plzni zcela zaniklo, ale také Stevena Brummela, bratrance Michala Brummela, který se zasloužil o záchranu nejvýznamnější Loosovy realizace v Plzni, v Husově 58, když jí hrozila demolice v důsledku výstavby nové autobusové haly.

Jednou z nejvýznamnějších osobností Loosových plzeňských realizací je prostějovská rodačka Věra Běhalová (31. července 1922 Prostějov – 1. června 2010 Vídeň). Tato žena drobné postavy, avšak neuvěřitelně pevné vůle a ohromného nadšení, se zasadila snad nejvíce o záchranu plzeňských realizací tohoto významného architekta. Paní Běhalová se do Plzně dostala po strastiplné cestě totalitních perzekucí. Již krátce po komunistickém převratu v roce 1948 byla vyhozena ze studia dějin umění na Univerzitě Karlově v Praze. Jako věřící katolička se zapojila do protikomunistického odboje. Při studiu Filosofické fakulty Univerzity Karlovy pracovala jako brigádnice na francouzské ambasádě, kde předávala tajné zprávy od svých pedagogů francouzskému velvyslanci, který je pak odesílal diplomatickou poštou. Cílem navázané komunikace bylo mimo jiné informovat civilizovaný svět o brutálním potlačování církevních svobod v komunistickém Československu. Jejich úsilí však bylo brzy prozrazeno a Věra byla spolu s mnohými odsouzena na sedm let za špionáž a velezradu. V padesátých letech byla internována v těžkých pracovních lágrech, mimo jiné v nechvalně známé ženské věznici v Želiezovcích na Slovensku. Z vězení se vrátila s trvale podlomeným zdravím. Po odpykání trestu ji čekalo náročné střídání různých druhořadých zaměstnání, až se konečně v druhé polovině 60. let dostala do Plzně, neboť měla úředně zakázáno pracovat v lokalitě rodného města. V Plzni nastoupila do Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody, kde mohla poprvé od studií konečně působit ve svém oboru. Nejen díky své píli, ale také své skromné a dobrotivé povaze si získala důvěru mnohých pamětníků, kteří ji k tvorbě Adolfa Loose v Plzni navedli. Brzy si začala dopisovat s Loosovými bývalými spolupracovníky, klienty a přáteli. Pustila se do hledání toho, co po válce ještě zbylo, to důkladně zdokumentovala a nechala prohlásit za kulturní památky. Tímto krokem mnohé z Loosových realizací zachránila před zničením, neboť Loosova tvorba byla stejně jako ostatní památky modernistické architektury vnímána jako buržoazní a nehodnotná. Zmapování plzeňských interiérů Věrou Běhalovou bylo základním stavebním kamenem pro jejich budoucí studium a obnovu. Dalšímu bádání po historii Loosovy plzeňské tvorby se sama věnovala hned po zdárné emigraci v roce 1968 do Vídně, a to například článkem Pilsner Wohnungen von Adolf Loos (Bauforum II., 1970). Ve Vídni mohla dokončit násilně přerušená studia doktorátem z dějin umění a stala se uznávanou odbornicí na architekturu a umění 19. a 20. století. Celý život v emigraci se nezištně věnovala pomoci krajanům, emigrantům z Československa.

Město Plzeň, v odkazu na mezinárodní symposium „Dílo a rekonstrukce“ konané v Plzni u příležitosti 70. výročí úmrtí Adolfa Loose v roce 2003, učinilo první kroky k záchraně nejprve bytu Voglových na Klatovské třídě 12. V následujícím roce došlo k částečnému restaurování jeho salónu s jídelnou. Úplná obnova těchto prostor byla dokončena v roce 2014 a v témže roce byl zrekonstruován také byt Krausových v Bendově 10.

Město rovněž finančně podpořilo celkovou rekonstrukci Loosových interiérů Brummelova domu v Husově 58. Tento skvostný prostor vděčí za záchranu především panu Michalu Brummelovi, synovci Jana a Jany Brummelových, který od chvíle, kdy byl majetek rodině po roce 1991 vrácen, usiloval o jeho restaurování a zpřístupnění alespoň odborné veřejnosti.

Rozsáhlou rekonstrukcí si prošla také tzv. Semlerova rezidence, dům rodiny Oskara Semlera na Klatovské třídě 110, který je v majetku Plzeňského kraje a správě Západočeské galerie v Plzni. První polovina interiéru byla otevřena veřejnosti po první etapě rekonstrukce již na podzim roku 2015. Po dvou letech byla ovšem zahájena další etapa, po jejímž dokončení v září 2022 se interiér představil veřejnosti již v celém rozsahu.

Další objekty v majetku města Plzně, které již prošly částečnou rekonstrukcí, nebo na ni teprve čekají, jsou k vidění na 4. prohlídkové trase. Apartmán Richarda Hirsche se již dočkal restaurování vestavěných skříní v bývalé ložnici. Další část rekonstrukce bude vyžadovat plné dovybavení zbývajících prostor. Pro dům Huga Semlera aktuálně vzniká projekt stavební rekonstrukce, ale také projekt vnitřní expozice, která bude věnována osvobození Plzně americkou armádou.

Projekt Adolf Loos Plzeň, jehož cílem je zpřístupnění tvorby Adolfa Loose v Plzni, byl plně spuštěn v roce 2015, kdy město Plzeň neslo titul Evropského hlavního města kultury. Správcem projektu je od jeho počátku příspěvková organizace Plzeň – TURISMUS, jejímž hlavním úkolem je marketing a management oblastní destinace Plzeň, a vedle projektu Adolf Loos Plzeň spravuje také Turistická informační centra města Plzně a muzeum Patton Memorial.

Projekt Adolf Loos Plzeň sdružuje Loosovy interiéry v Plzni, které jsou nejen v majetku města, ale také dalších vlastníků, zajišťuje jejich zpřístupnění formou pravidelných prohlídek pro jednotlivé návštěvníky, ale i skupiny, a pořádá zde kulturní akce a přednášky. Plzeňská Loosova tvorba formou různých výstav a prezentací putuje také mimo hranice města i Česka a láká návštěvníky z celého světa.