Brummelův dům
Interiér je součástí 2. prohlídkové trasy
Brummelův dům
Nejcennější a nejzachovalejší ze všech plzeňských realizací navrhl Adolf Loos v roce 1927 pro manžele Jana a Janu Brummelovy v Husově 58. Pustil se zde do radikální přestavby jednopatrového řadového domu od stavitele Eduarda Kroha z konce 19. století. Dům zbavil původní historizující štukové výzdoby a jeho sedlovou střechu zakryl atikou, na západní straně jej pak rozšířil o vertikální přístavbu s hladkou fasádou. Stavba tak získala zcela nový, elegantní a pokrokový vzhled v jinak ne příliš vzhledném okolí.
Tato zdánlivě neatraktivní adresa byla zakoupena panem Vilémem Liebsteinem v roce 1907, jelikož se v těsné blízkosti nacházel jeho obchod s dřevem a uhlím. Na počátku dvacátých let se do tohoto podniku připojil Jan Brummel. Krátce na to došlo i k rodinnému propojení, neboť si Janův bratr Leo v roce 1921 vzal Liebsteinovu dceru Gertrudu a o rok později se oženil také Jan, a to s Gertrudinou mladší sestrou Janou. Na posledního z bratří Brummelových, Kurta, již další Liebsteinova dcera nezbyla, jako jediný si vzal nežidovské děvče, Valerii. Po smrti pana Viléma Liebsteina připadl dům Janě a Janovi s tím, že doživotní právo užívání měla i ovdovělá Janina maminka, Hedvika. Z toho důvodu zde Adolf Loos vytvořil bydlení uzpůsobené jako dvougenerační. Velice promyšlené členění bytu v prvním patře umožňovalo zcela oddělit část manželů a část starší dámy. Jejich pokoje se setkávají ve společné prostorné jídelně v okouzlující enfiládě čtyř místností zakončené prostorným balkonem.
Loosův interiér byl místem rodinného setkávání do roku 1939, kdy byli Brummelovi nuceni předat svůj dům k arizaci. Podařilo se jim domluvit se s Němcem Adolfem Straubem, s nímž se znali již dříve díky obchodování se stavebním dřívím. Ten se do jejich bytu nastěhoval a Jana, Janu a Hedviku nechal bydlet v hostinských pokojích o patro výše, tou dobou již ovdovělou Valerii zaměstnal jako hospodyni. V roce 1942 byli Jan, Jana a Hedvika odvlečeni pro svůj židovský původ do Terezína. Tam o půl roku později v nedožitých 68 letech Hedvika zemřela. Jana s Janem odtud putovali odděleně dál do táborů na východě. Jako zázrakem přežili a po válce se vrátili zpět do svého domu v Plzni, kde je čekala Valerie se synem Michalem. Ani období socialismu nebylo pro rodinu a jejich dům snadné, přesto ale svůj dům nadále obývali a podařilo se jim ho uchránit i před hrozbou demolice v počátku 80. let. Po roce 1989 se tak nakonec dočkali jeho návratu do svých rukou.
Interiéry bytu se zachovaly téměř kompletní, a to včetně unikátního vzácného souboru původního Loosem navrženého volně stojícího nábytku, který se v ostatních interiérech nedochoval. Interiér je ukázkou brilantní kombinace různých materiálů a barevných povrchů. Obývacímu pokoji Jana a Jany s dubovým obkladem vévodí impozantní betonová replika renesančního krbu, který má odpoutat pozornost obyvatel od oken, kterými bylo vidět pouze nevzhledné průmyslového okolí domu. Stejnou funkci pak plnila velká nástěnná malba rakouského malíře Roberta Aignera s motivy italské krajiny na stěně jídelny. Není náhodou, že právě s touto rodinou je spjato hned několik talentovaných umělců. Malířským nadáním byl obdařen jeden z bratrů, Kurt Brummel, ale také jejich sestřenice, surrealistka Edita Hirschová, které je věnována skromná expozice přímo v interiéru domu. Návštěvníci mají možnost prohlédnout si celý byt včetně koupelny, ložnic i extravagantního žlutého pokoje Hedviky Liebsteinové. Projekt na opravu Brummelova domu vypracoval tým vedený profesorem architektem Václavem Girsou.
Obraz musí být natolik působivý, aby ten ubohý muž, který bydlí tady, zapomněl na to, že má přímo před nosem ošklivou továrnu, a myslel si, že tento obraz je výhledem z jeho okna…. Barvy musí být svěží a živé. To je možné jen tehdy, když se obraz namaluje přímo na stenu, bez rámu a bez skla.